Zaragoza a ja

V ramci utuzovani pratelskych vztahu a predevsim v ramci poznavani cizi zeme jsem se o weekendu vydala do Zaragozy (cti jak v anglictine "tharagotha"... ufff, dale jen zgz). V patek odpoledne, zbrocena (odkud jen tohle slovo pochazi...) potem a zchvacena lehkym nachlazenim jsem dobehla (na) autobus a vydala se na cestu. Cilem byla Zgz a fiestas del Pilar.

Kdyz mi moji pratele z bcn/zgz (cti puvodem ze zgz, zijici v bcn) poprve oznamili, ze se v tydnu od 10.10. konaji fiestas del pilar (pilar je patronka zgz) a ze je to neco velkeho, vubec jsem si nedovedla predstavit, co to teda vlastne je. O par tydnu pozdeji jsem stale tapala, jak to presne vypada (jedinou zasadni informaci podala wikipedia... Zaragoza has over 600 000 inhabitants, but during Fiestas del Pilar it is increased to over 2 000 000.)... takze to asi bude neco velkeho, rekla jsem si a usedla do sedacky cislo 35.

O 4,5 hodiny pozdeji jsem se jiz nachazela na fungl novem nadrazi v zgz (loni v lete se tam (ve meste, nikoli na nadrazi) konalo expo 2008, tak tam maji spoustu novych peknych veci). O par minut pozdeji prijuchali autobusem z bcn dalsi pratele, ubytovali jsme se v byte, ktery patri rodine jednoho z nich a momentalne neni pronajaty (nastesti... vsechny hostely, hotely... vsechno beznadejne zaplneno) a vyrazili na nakup - vecere a lihovin, that is.

Na veceri (read: junk food... pizza, tortilla de patatas, sunka, syr,...) se nas seslo 13 a pak jsme posedavali, popijeli a hrali hru (read: drinking game s kostkami ve stylu clovece nezlob se... nicmene nic fatalniho)... kdyz neci kostka postoupila na cislo 31 na hracim poli (stalo tam neco jako, ze je 'cas pro mne'), zacalo vsech 12 lidi (ja nikoli) zpivat cumpleanos feliz (read: happy birthday to you)... nejdriv spanelsky, pak italsky, pak catala... a pak najednou prikvacili mi drazi pratele s dortem a svickami... bylo 23:56 (takze vlastne 4 minuty pred koncem dne)... pak jsme nakrojili dort, snedli tiramisu, co jsem prinesla ja a notnou chvili posedavali a resili nesmrtelnost chrousta.

V okamziku, kdyz by kazdy normalni cech sel tak akorat zalehnout (no tak asi v jednu), jsme se vydali na Interpeñas. To je takovy koncertni misto (jak mi bylo vysvetleno penas jsou jakasi "sdruzeni", and thus interpenas je misto, kde se jich sejde vic... pro me zasadni informace byla, ze prislusnici penas nosi fixou popsane laclace), prvni noc byla gratis a hrali boney m (akorat, ze ty jsme bohuzel nestihli... protoze koncert zacinal uz ve 23). V miste bylo asi tak bazilion lidi (a ukazalo se, ze flipflops nebyla vhodna obuv na takovou akci, nicmene jsem si tim vyslouzila uctu u mnoha ucastniku zajezdu :D). Akci si lze zjednodusene predstavit jako obri festival s mnoha obrimi stany a obrovskym mnozstvim lidi (a po skonceni taky s obrovskou frontou na autobus (vetsi frontu na bus jsem nikdy nevidela a vetsi mnozstvi autobusu v rade taky ne)), kde vsichni v zasade jen popiji a tanci (ja jen to druhy, pac se v zasade popiji levny alkohol a na to me neuzije, obzvlaste v mem veku :D). Fronta na autobus na me byla vazne moc a tak jsem velitelsky zavelela, ze domu jdeme pesmo... a tak jsme dorazili v 7:30.

Po minituristickem intermezzu v sobotu odpo, jsme se vydali na veceri... ta se konala "na ulici", kde se nachazelo spousta stanku s jidlem typickym pro ruzne comunidades autonomas. Pojedli jsme ve smyslu zdrave stravy z Castilla y Leon chorizo, morcillu, migas a torrezno... a zapili to pochopitelne pivem. Pozdeji tehoz dne jsme se vydali do jakehosi 'zabavniho parku', vystali vice nez hodinovou frontu (mam pocit, ze spanele velmi radi stoji ve frontach) do 'oktoberfest' stanu a pozdeji kratsi, ale o mnoho horsi/intenzivnejsi frontu na jakousi diskoteku... opet se ukazalo, ze flipflops nejsou nejvhodnejsi obuvi na masove akce... nicmene nohy prezily bez ujmy (jako zazrakem) ... a dale se staly fronty na zachod, na zaplaceni piti, u baru, atd. (mne se nastesti tykala jen ta na zachod... ad alkohol viz vyse). Fronta na autobus nastesti nebyla tak fatalni a tak jsme se domu dostali uz lehce po 7.

Nedelni odpoledne/vecer bylo zasveceno turismu a pak konzumaci bocadillos con calamares pred jednim z mistnich obcerstveni (mnam). Nasledne jsme se vratili domu, chvili (asi tak do 3) se vykecavali a Kristinka pak zalehla (aby byla v pondeli dopo schopna trochu turistit) a ostatni se vydali do barů.
Kdyz jsem se rano v 8 vzbudila, nikdo nebyl doma... kdyz jsem v 9 odchazela tak taky ne... az pak jsem se dozvedela, ze se vratili v 10:30. Viva la vida española... nicmene, jsem velmi rada, ze jsem tu posledni akci vynechala, protoze v pondeli dopo se ve meste odehraval pruvod, "vsichni" byli odeni v historicke kostymy a nosili kytky pro Pilar. Bylo to neco neuveritelnyho, mejor ver (lepe videt)... fotky snad brzo nekam uploadnu, abyste taky videli.

Pak uz zbyvalo jen poklidit byt, poobedvat a odjet... a se zpozdenim hodinu a pul (due to traffic) dorazit zpet domu. Je to zvlastni, Madrid actually feels like home now...

The bottom line: all in all great weekend, co mel vsechno, co mit mel... zabavu, kulturu i turismus!

policía española a já

aneb na každýho jednou dojde ... a tak i mně poprvé v životě něco ukradli...

Jistě mohla bych tu zdlouhavě popsat, jak mi v Barceloně při spěšném přesunu směr letiště v metru ukradli peněženku (peníze, doklady, kartu, antikoncepci... však znáte velikost mojí (bývalé, bůůů) peněženky), jak jsem kartu za 15 minut zablokovala (a přesto z ní byla vybrána značná suma pěnez), jak jsem volala na ambasádu a tam mi neřekli vůbec nic, jak za mě drahá maminka v praze běhala po bankách a úřadech, jak si občanku ani řidičák nemůžete nechat vystavit v zahraničí (moment, nemělo se teď zas něco volit?), jak mělo letadlo zpoždění, jak jsme asi třičtvrtě hodiny čekali na kufry... ale to by asi nebylo příliš zajímavé a ani nové...

Místo toho bych Vám ráda pověděla, jak jsem šla na policii.

Epizoda první
Vzhledem k tomu, že jediná kloudná informace, co mi byla sdělena slečnou z ambasády byl fakt, že mám zajít co nejdřív na policii a krádež nahlásit, rozhodla jsem se tak učinit co nejdřív po příletu. Zašla jsem ještě s kufrem na první policejní stanici, co jsem potkala (dobře, ne tak úplně, zeptala jsem se telefonicky spolubydlící), tam se na mě mladík usmál, vyslechl mě, podal mi papírek s telefonním číslem a řekl, že se to musí ohlásit telefonicky a že to můžu udělat anglicky. Ufff. Zavolala jsem a byla přepojena na anglicky hovořící operátorku, ta se cíleně ptala (jakoby znala mojí peněženku, asi tam takhle volá kde kdo) a během 10 minut to bylo (nicméně zkuste si vyhláskovat Česká Spořitelna, když to nevidíte napsaný)... zeptala se, kde bydlím a sdělila mi jméno nejbližsí policejní stanice... a tam, že to budou mít, vytisknou, já zkontroluji a podepíši... a otvírací doba, táži se já (bylo už skoro 21)... 24 hodin denně... aha, thank you very much.

Epizoda druhá
Došla jsem domů, nechala kufr v pokoji, a zapla počítač, abych zkontrolovala napáchané škody... byly nemalé, nutno říci. Značně deprimovaná jsem se vydala hledat policejní stanici... když jsem ji nakonec našla (hledat na náměstí podle čísel je vždycky děs... prosím vás nevíte, kde je tady policie? támhle, jak stojí ty policejní vozy...), vešla jsem dovnitř, objasnila situaci a posadila se "támhle" a čekala až mě zavolají. Na to, že tam nebyla ani noha jsem čekala asi docela dlouho... ovšem čekání příjemně ubíhalo, protože se kolem pohybovalo spoustu extrémně dobře vypadajících španělů v uniformách (škoda, že si tam člověk nemůže občas jít jen tak sednout :D). Pak vyšel ven sympatický policista, kouknul na mě, zeptal se Kristina?, přikývla jsem a vešli jsme. Nejdřív se zeptal, jestli mluvím španělsky, tak jsem řekla, že trochu a že angličtina by byla lepší, tak se usmál pokrčil rameny a řekl, že to bývá ve španělsku trochu problém (a dále jsme hovořili španělsky). Po krátké rozpravě typu "co se stalo" (ten madrid to je hruza-to bylo v barcelone-aha, ale v madridu se taky hodne krade-v praze vic *dávajíc k dobru článek ohledně kapsářů*-aha, tak tos mi sebrala veškerou motivaci tam jet-nene, praha je moc krásná), přinesl vytištěný protokol a požádal mě, abych to zkontrolovala (zejména jméno, nechybí tam písmeno? ne, *podávajíc pas* tak se opravdu jmenuji, v čechách máme rádi souhlásky, úsměvy na všech frontách). Sděluje mi, že abych mohla do oznámení přidat fakt, ze mi byly ukradeny peníze z účtu musím dodat výpis z banky, ale že to není vůbec problém, že se udělá "ampliatoria" až to budu mít. Poděkuji a odcházím.

Epizoda třetí (zatím poslední)
Následujícího dne, vyzbrojena výpisem z banky, jsem se opět v nočních hodinách (to abych se vyhnula davům) vydala na policii. Cesta trvala celkem asi hodinu (běžně asi 15 min)... nejdřív pršelo málo, pak víc a pak lilo a tak jsem čekala po cestě, abych nedorazila jako miss mokré tričko (dobře, neměla jsem bílou), nicméně stejně jsem nakonec vypadala jak zmoklá slepice. Zapsala jsem se na vrátnici a zkušeně se jala čekat (a okukovat). Tentokrát byla přede mnou jedna osoba, po chvilce vešla dovnitř a v zápětí vyšel policista v civilu a říkal, že budu bohužel muset ještě chvíli počkat, ale že mě pak zavezou domů autem. Řekla jsem, že to není nutné, že můžu jet metrem a on upřesnil, že ne policejním autem, ale obyčejným (zřejmě si myslel, že se bojím, aby to nevypadalo divně... nicméně mně představa, že bych jela v policejním voze, připadala vážně kůl :D)... pak zas zašel a po chvíli čekání (kterou jsem opět strávila pozorováním extrémně dobře vypadajících uniformovanejch kluků vopálenejch) jsem byla na řadě. Atmosféra byla opět velmi příjemná/přátelská, konverzace taktéž, navíc mi byla pochválena má španělština (dokonce ze dvou stran *ego boost*). Po sepsání všeho se mě ještě jednou zeptal, jestli opravdu nepotřebuji odvoz... řekla jsem, že ne, pěkně poděkovala, popřála dobrou noc a odešla.

Abych to shrnula...

• Návštěva místní policie pro mě byla opravdu pozitivním překvapením (počínaje funkčním ohlášením přes telefon a konče důstojným a milým jednáním).
• V ohlašovací místnosti byla většina policistů v civilu (a zřetelně jsem viděla, že jeden z nich měl jeans diesel :-D).
• Místní policisti vypadaj zatraceně dobře!
• Pokud podáte ohlášení přes telefon, budete obslouženi přednostně (to jen pro případ, že by to četl někdo komu by se to mohlo hodit)
• Lépe chodit v noci (já byla jednou asi ve 22 a jednou o půlnoci), vyhnete se tak davům... jeden kamarád mi říkal, že s nějakými zahraničními studenty byl jednou na policii od 15 do 22 (ale asi to bylo taky proto, že byli někde v centru, kde mají i někoho kdo mluví anglicky), takže další rada zní...
  
• ...ozbrojte se španělštinou (základy postačí, zvládla jsem to i já ;))
  

nakupni...

sobota byla poklidna a bylo krasne... rozhodla jsem se po trech tydnech vyjit do ulic a prozkoumat mistni obchody. plan nemohl byt jasnejsi: vyjit z domu a pesky dojit do centra (tedy z bodu A do bodu B) a po ceste si koupit vecerni obuv (coz se zahy ukazalo jako zasadni problem, viz later) + eventuelne neco dalsiho na sebe.


jdu si takhle along bravo murillo (coz je takova vetsi ulice, co ma spoustu obchodu) a najednou me prasti pres nos typicka rybi vune/zapach. Ha, rikam si a vzapeti zjistuji, ze jsem vedle jakehosi trhu, kouknu vzhuru: Merdcado de maravillas.. "taaak tohle je to o cem nam vypraveli na kurzu spanelstiny, nevypada to tak velky"... bylo to velky, bylo to senza... stanky s ovocem, pecivem, zeleninou, rybami, masem, syry... a mezitim vsim davy lidi a vsudypritomna vune morskych plodu... lide ochutnavali, postavali, cekali (nejvetsi fronta byla u stanku s kurecim masem) a nakupovali ... ja nenakupovala nic, jen jsem zirala a obcas nervozne vytahla fotak...
(a ted prijde to stare a otrepane)... proc neni v praze zadnej trh, co by za neco stal?

Pokracovala jsem dale smer jih a cas od casu vlezla do obchodu s obuvi jen proto, abych se ujistila, ze boty cislo 41 (natoz pak 42) bohuzel nemaji (dokonce ani u Bati) a vyslouzila si nekolik nechapavych pohledu... kdyz jsem se pak ptala holek tady v kancelari/skole, jestli nahodou nevi, dozvedela jsem se treba, ze je tu jeden francouzskej obchod s botama a tam, ze by to mohli mit... jak se ten obchod jmenuje... no, prece Bata... uvedla jsem vse na pravou miru a povzdechla :)

Dalsi nakupni poznatky jen bodove:

• fialova je definitivne jeste porad modni (a i ja podlehla a koupila si par fialovych hadriku)
• leggings dtto
  
• kdo nema dlouhy baggy svetr (neboli jersei (cti: chersej)) s velkym limcem jako by nebyl (teda ted jeste ne, ale az prijde cas)
• boty pro sezonu podzim/zima jsou fakt divny
  
• v nekterych obchodech maji na cenovkach dve ceny - jednu pro portugalsko a spanelsko, druhou pro francii a nemecko... rozdil? tak asi 4-5 euro na artiklu za 20 (a to se vyplati!). byt nemkou ci francouzkou, tak me to zrejme pobouri (asi tak jako ceny v kc a eurech v prazskych obchodech), ale takhle... :)
  

mañana...

aneb... V ramci prizpusobovani se na mistni zpusob zivota, jsem svuj prvni post z Madridu nalezite odkladala :)

Bylo to ponekud sentimentalni, presne po trech letech zase odjet.

Ovsem uz na letisti jsem pochopila, ze sentiment neni na miste. Po te, co jsem doma provedla cviceni na vaze a vzpirani kufru vice nez malokrat a srazila jeho vahu na prijatelnych 21 kg, byla jsem v zasade spokojena... jedine, co trochu narusovalo tuto spokojenost byla obava, ze by mohli zvazit me prirucni zavazadlo (ja ho radsi nevazila)... nicmene, to prece nikdy nedelaj, takze... Ve standardnim dvouhodinovem predstihu jsem se jala pristoupit k okynku s napisem Check in. Na obrazovce nad hlavou kysele se tvarici slecny jsem se docetla, ze muj kufr mohl klidne jeste dve kila pribrat (ubohe pyzamko a monton tilek, ktere jsem nechala doma).
Obavy ohledne prirucniho zavazadla se vsak bohuzel neukazaly byt liche. Slecna se usecnym pohledem podivala na kufrik a rekla, ze ho musi zvazit, protoze vypada trochu velky. Sundala jsem brasnu "s laptopem" (ktera vazila urcite prinejmensim 5 kg) a s ocekavanim polozila kufr na vahu... prvotnich 16kg se pozdeji ustalilo na 15,5... slecna vykulila oci a ja se taky tvarila prekvapene. Netreba jiste pripominat, ze limit pro carry on zavazadla je 10 kg. Slecna se tvarila kysele a ja, ze premyslim... Ponekud neochotne jsem navrhla, ze muzu neco presunout do velkeho kufru (neochotne proto, ze kufr byl dokonale zabalen do balici folie). Slecna se bez zmeny vyrazu otocila na vedle stojici "nadrizenou" a suse oznamila, ze 'tady slecna ma prirucni zavazadlo, co vazi 15 kilo' a co ze ma jako delat. Dama se pousmala a rekla, ze to je precejen trochu moc, ale ze by nebylo fer me obtezovat, kdyz ma let stejne hodinu zpozdeni (mind you, bylo to 2 hodiny pred planovanym odletem), ale at alespon neco vyndam, at kufr nevypada tak tucne...
Vybavena palubni letenkou jsem chvili chodila po letisti s teniskami a dvema pary jeans v ruce (mimo kufru a brasny, prirozene). Pak jsem vse vratila do kufriku, prosla kontrolou a posadila se ke gate C7, jak indikovala letenka. Informacni obrazovky na letisti neindikovaly nic, o gate odletu zaryte mlcely. Postupne se zacali trousit spanele, a vsichni (felt like) se me ptali jestli je tohla to spravne misto do Madridu (asi vypadam spanelsky). Doufam, ze jo, odpovidala jsem svoji naprosto dokonalou (ehm ehm) spanelstinou a dodala, ze mi ale rekli, ze budeme mit aspon hodinu zpozdeni. Kdyz nastala hodina puvodne planovaneho odjezdu a v okoli nebyl nikdo responsable a tabule o cisle gate stale mlcely a tvrdily pouze ze let je on time, davy zacaly nervozne preslapovat (ze by to rekli jen me)? Skoro to tak vypadalo.
Hodina zpozdeni se ukazala spise jako dve.
V prijemne teplem podvecernim Madridu jsem se ja + 40 kg vydala hledat svuj budouci/soucasny domov. Bylo to narocnejsi nez se zprvu zdalo (fyzicky, nikoli dusevne), a to zejmena proto, ze jsem (mylne) predpokladala, ze dum c. 41 bude naproti (nebo alespon velmi blizko) domu c. 42.
Ale vse dobre dopadlo a ja po boji nasedla do vytahu, vitezne zmackla cislo 7 a jela vzhuru novemu domovu a novym dobrodruztvim, ale o tom zase mañana...

Jak jsem chtela bydlet...

... po vzoru Peti a Olgy ... ovsem mene napinave a mene zabavne ... bych se i ja rada zapojila do skupiny blogu s oblibenym tematem "jedu do cizi zeme a nemam kde bydlet"

"(Mile bravicko) Jedu do Madridu... nemam kde bydlet... spanelsky mluvim jen malo... prosim, mluvte na me anglicky... jsem neskodna a mirumilovna... pomozte mi, prosim. Kristinka, 24 "

Tak klidne by mohl znit muj inzerat na nekterem serveru s imobiliemi a vlastne by to byla docela pravda.

Vedela jsem, ze na tuhle situaci musi bezpodminecne dojit, ale ani na chvili jsem si to nechtela pripustit... a hle uz je to tady. Hledat ubytovani ve meste vzdalenem 1778 km je ponekud tricky, zvlaste pokud chcete prijet a rovnou bydlet. Muze vas napadnout, ze kolej by jiste byla tou nejjedodussi variantou a, ano, meli byste pravdu... nicmene cena za dvouluzkovy pokoj (sic!) se pohybuje od 660 € na mesic vyse. No, thank you.
Asi by jeste stalo za to uvest, ze nehledam byt... jen pokoj (ve Spanelsku je to zrejme bezne).

Prvni problem vyvstava jeste pred zacatkem ... a to sice, kde vlastne hledat? Jiste, vyhodne by bylo, kdyby se ve vysnene destinaci nachazela osoba blizka ci spratelena, lec... not applicable. A tak jsem rozeslala par zprav na facebooku a pred tim nez prisly odpovedi jsem se vrhla na svuj oblibeny craigslist.com. Zkoukla jsem situaci, abych si udelala prehled. Velmi rychle zjistuji, ze ceny se pohybuji mezi 300 a 400 € za mesic za rozumny pokoj (cti: pokoj, co ma aspon okno).
Dalsi problem je na snade... jak napsat email v jazyce, ktery neovladam ani zpola? Pro craigslist by to nebyl takovy problem, tam se stejne vsechno odehrava anglicky... ale pro budouci potreby se jiste hodi i spanelska verze... nu, napisu anglickou a pak to nejak pretransformuji do spanelstiny (zni to jednoduse, ale stale me to mnoho usili).

Rozumne se zda byt take zkontrolovat stranky skoly, zda nemaji neco, cim by mi mohli pomoct... maji sice par odkazu, ale vsechny jsou v zasade k nicemu.

Po te, co mi jeden rodily spanel posle jeste dalsi adresy (a po te, co jsem vlastnim usilim nejake nasla) se v plnem rozjizdi akce byt... Z puvodniho planu hledat bydleni s divkami schazi velmi rychle (no co, koneckoncu v juesej jsem taky bydlela s chlapama)... a tak posilam e-maily vlastne vsude, kde se mi to jen trochu zamlouva. Toho "vysokoskolsky vzdelaneho pana, co pracuje ve statni sprave" a co nabizel "pokoj zdarma pro mladou divku (podrobnosti dohodou)" jsem radeji vynechala.

A tak mam ted pocit, ze znam snad vsechny byty v Madridu. Za posledni tyden jsem poslala tolik e-mailu jako jeste nikdy predtim, mnohe z nich i ve spanelstine (coz me stalo nemale usili).

Celkova bilance:
Bytu "navstivenych" na ruznych strankach: nepocitane
Poslanych e-mailu celkem: 94
Obdrzenych odpovedi: mene nez 20
Relevantnich/kladnych odpovedi: malo :)
Pokoju, ktere jsou na zaklade odpovedi teoreticky k dispozici: 4
Pokoju, ktere splnuji to, co jsem si predstavovala (nebudou pidi, budou svetle a nebudou osklive): 0
Pokoju, ktere splnuji alespon jedno z kriterii: tak asi 2

A tak uvidime, jak to nakonec dopadne :)

MUDr. Karel...

Ano, byla jsem volit. Chodim tam zejmena (cti: jen) proto, ze nase volebni mistnost je ve skolce a ja se vzdycky rada podivam, co se za poslednich 20 let zmenilo. Vzdycky me zarazi, jak je to tam vsechno malicky. A pritom tehdy to bylo obrovitansky... ale zpet k veci...

Predvolebni obdobi me vzdycky velmi poburuje. Na kazdem kroku me porad nekdo sleduje a na Andelu (a nejen tam) se krom obligatnich 'nemas nejakej drobak', 'nechcete prispet na detstvi bez urazu', 'kolik utratite mesicne za telefon', 'Novy Prostor' vyroji spousta jinych, casto jeste horsich, individui, ktera navic zpravidla vlastni i nejakou tu proprietu navic - jako treba stanek ci velkou obrazovku (postavenou nejlepe tak, aby se okolo dalo projit pokud mozno co nejhure).

Kam se clovek podiva, tam nejaky usmevavy Gesicht s nejakym co nejudernejsim a nejuprimnejsim heslem, pripadne padnouci urazkou a obrazkem nejakeho jineho Gesichtu.

Uz vlastne ani nevim, co se to porad voli (ale tak dobre vim, ale...) ... zretelne si pamatuju, ze na podzim jsem si u Andela sedala na Witzanyho, ted zas na MUDr. Karla a Jakousi Andreu.

MUDr. Karel I. Raneny mne vsak zaujal hned, protoze byl na svem plakatu vyfocen se spoustou deticek a udernym sloganem "Privedl jsem vas na svet, a ted vas z nej i sprovodnim" (nebo tak neco). Ani nevim, jestli jsem nekdy ten slogan docetla a tak se nemohu podelit, jak jeho pribeh skoncil ve skutecnosti... asi nejaky happy end o Evrope.

Na Jakousi Andreu (JUDr) se mi ani sedat nechtelo. Nevim, na koho mel presne slogan "I (heart) Andrea" (nebo tak neco) zapusobit, ale "my jsme rekli ne". Na koho mela pusobit fotka bylo vsak jasne: na duchodce muzskeho pohlavi (muzete namitat, ze slovo duchodce uz naznacuje ze jde o muze, ale...)... velky vystrih a kvetovane saty ve stylu babiccina zastera mne vskutku naplnily duverou. Na dalsim plakatu se Jakasi Andrea (JUDr.) vyskytuje v jinych, avsak obdobne prisernych, kvetovanych satech, vystrih pro tuto prilezitost vymenila za dite (ci deti? uz ani nevim)... takze precejen jeste jina cilova skupina...

Nejvic me vsak pobavil plakat, ktery jsem videla v Butovicich, svudnym pohledem me z nej hypnotizovalo slavne kabaretni duo R & R (Ransdorf & Remek). Jejich pohled me rozpaloval, ale jeste vic me rajcoval napis, co meli nad hlavou Jen ti nejlepsi meni Evropu.
To uz jsem vazne nevedela jestli mam brecet nebo se smat. Nasla jsem na netu podobny plakat (jen s Mildou), takze se muzete take pokochat.

A tak po te, co jsem z volebnich listku vyhazela komunisty ze vsech stran, extremisty, zelene a hasice, mi v ruce zbyla vskutku jen hrstka listku... a nebyl tam pochopitelne ani Karel ,ani Andrea, ani Rock&Roll.

Dobre jim tak!

[edit: abych to uvedla na pravou miru, kdyby nekomu nahodou plakaty unikly - MUDr Karel, ktereho zovu I. Raneny se jmenuje Hurt a Jakasi Andrea... to jsem doted fakt nevedela, ale vyhledala jsem - Ceskova a oba jsou z ODS]

spolecensky nekorektni...

...aneb o tamponech

vzdycky v urcitou cast mesice (coz prekvapive neni ted) si vzpomenu na jednu osvetovou prednasku, co jsme absolvovaly (sic!) nekdy na gymplu a zejmena na jednu otazku, ktera mi od te doby vrta hlavou. Vzdy se mi ale zdalo, ze psat o tamponech neni zrovna vhodne. Predpokladam vsak, ze vzhledem k tomu, ze uplynulo tak asi devet deset let od te prednasky, muzu si to uz dovolit.
Nevim, jestli si nektere z pritomnych dam pamatuji (ja zcela zive), jak ona prednasejici horlive vypravela, jak se jakych si slecen ptala, proc pouzivaji 'vetsi tampony' a ony odpovedely, aby je nemusely tak casto menit. Nacez prednasejici vystridala radu vyrazu (od 'no chapete to?!?' po 'ony nekoho zabily') a zanechala na mne dojem, ze to je neco hloupeho, nerozvazneho a neco, co slusne devce nedela ani v pripade nouze.
Nicmene, uz tehdy jsem to nechapala... k cemu jinemu by se vetsi tampony pouzivaly?!? Tenkrat jsem ale tampony nepouzivala a rikala jsem si proto, ze treba casem pochopim... jenze ted, starsi, moudrejsi a zkusenejsi, stale nic... (aneb, jsou zkratka dny, kdy 'normalni' nesplni ani podminku t>=tmin :D)

the issue of these days... pocasiiiiii :)

...stromy na petrine uz zas kvetou... a neni prosinec... yay!

jen jedna vec sucks balls... a to, ze se me inline brusle odesly na podzim do vecnych lovist :(

not your average university...

Myslím, že na začátek by se slušela taková ne úplně řečnická otázka - Když se řekne "Aristotle University of Thessaloniki", jaký obraz máte v hlavě? Něco vznešeného, budovu obloženou bílým mramorem s velkou sochou Aristotela před hlavním vchodem? Či snad něco prostšího ve stylu ČVUT (či jiné oblíbené univerzity)?

Já ve své naivitě inklinovala spíše k myšlence první. Jistě, jižanský národ řekne se, ale přecejen Řecko, kolébka vší vzdělnosti a světové moudrosti... to všechno jen umocnilo kulturně edukativní šok, který mě (a zdaleka nejen mě) měl čekat (a čekal).

Abych vše uvedla na pravou míru a nenechávala nikoho na zdi (aneb mimo obraz), měla bych nejspíše upřesnit, že se v Řecku (Soluň/Thessaloniki) nacházím dočasně (tento týden) v rámci programu Athens (Advanced Technology Higher Education Network/SOCRATES). Účelem tedy není dovolená, ale vzdělání... ale to jen tak na okraj.

První seznámení se školou proběhlo poněkud kvičně (při jejím hledání a obcházení campusu), zvenčí vše vypadalo poněkud rozpadle a opuštěně (byla sobota), okolo všude rozkopáno a binec (ostatně jako všude v centru - staví se tu metro - a o tom je taky celej tenhle kurz), nakonec se však ukázalo, že to je opravdu to místo.

Větší šok následoval však v pondělí, kdy jsme se na místo činu vrátili, když jsme po kulturním weekendu měli zasednout do škamen. Nejednalo se o šok v pravém slova smyslu (tedy nešlo o šok náhlý, spíše pozvolně vpolouvání do reality). Uvítání proběhlo v moderním sále, avšak následující přesun do učebny už mnohé naznačil. V prvním okamžená se mi vybavila scéna z nějakého více než dementního filmu, jmenoval se myslím Bláznivá škola (a pamatuji si o něm jen to, že šlo o střední školu někde v ghettu a ředitelka mlátila studenty po hlavě baseballkou). Více napoví fotografie níže, a tak bych jen ráda shrnula následující, pro mě, nejzajímavější fakta:

• na škole se kouří (a zřejmě smí kouřit) všude (učebny nevyjímaje)
• na chodbě nad bufetem sedí podivnej týpek co prodává zaručeně originalní CD a DVD za dvě eura
• o kus dál leží či pobíhá pes
• přes množství plakátů s nápisem "party" a obrovským množstvím tagů není zeď skoro ani vidět
• dokonce i stoly na chodbě jsou pokryty plakáty
  
• záchody jsou jen turecké, papír non-existent, dveře existent, ale zavřít se zrovna dvakrát jednoduše nedají
• policie údajně nesmí vstupovat do školy (proto zřejmě ten týpek s CD/DVD)
• koše na odpadky non-existent, dle hesla... krabice nebo pytel nebo floor must suffice
• menza funguje opravdu na zajímavém principu... prostě vejdete do budovy, vyberete jedno za dvou schodišť (podle nabízeného jídla (dvě možnosti), ovšem nic není jisté) a prostě vyjdete nahoru a jídlo vám přidělí... pak už jen stačí pokusit se najít volný stůl (quite a challenge) a pokusit se to sníst (chuť nejistá), v případě hladu se dá výše zmíněný postup opakovat, či eventuelně rovnou vzít tácy dva
  
• není jistě třeba zdůrazňovat, že kouřit se u stolu smí (a nebo možná nesmí, ale stejně to všichni dělají)
• ke každému jídlu je univerzálně zelný salát a pomeranč
• před budovou menzy (stejně jako v prostorách školy) stojí mnoho různých lidí s letáky, či případně s něčím co se dá zřejmě podepsat, nebo něčím na co se dá zřejmě přihlásit/zapsat

Ačkoli prvotní šok se rozhodně nedá popřít, nemůžu říct, že by mi to tu připadalo úplně špatný... má to zkrátka něco do sebe. Ale ještě bych si hodně rozmyslela, jestli bych s tímto ústavem chtěla kdy spojit nemalou část života (naštěstí se ani nechystám o tom přemýšlet).

A teď už ty fotky (aspoň reprezentativní vzorek):

na chodbě

p5ed vstupem do bufetu (ano, i tohle je uvnitř budovy)


před školou (vedle vstupu do bufetu)

na chodbě II. (v pozadí stoleček s CD, pes za krabicí - not visible)

před školou



menza

menza

blahoprejeme, jste vahy...

... zarucujeme vam, ze po precteni teto knizky budete mit chut kazdemu na potkani vykladat, jak je uzasne byt Vahy...

ba,ba... nicmene mezi vsemi uzasnymi vlastnostmi, kterymi dle publikace oplyvam (a musim s politovanim uznat, ze se opravdu trefili mistrne) je tak tise v ruzku uvedeno toto...

co nemate radi:

• nasili a nedorozumeni
• nespravedlnost
• samotu
• kdyz vas nekdo nuti se rozhodnout
  

... mne ani nikdo nutit nemusi, nemam rada ani kdyz se musim nutit sama :)

dear kristina sem, dear professor tam, kind regards sem tam a vsemi smery... tolik emailu v tak kratkym case jsem snad jeste neposlala, mohla bych to nepochybne vydat a dalo by to na takovou peknou knizecku... jen asi moc napinavy by to nebylo...
vic moznosti je skoro tak depresivni jako zadna... proc ja? ja, ktera ma problem si vybrat i co si da k obedu, ja, ktera kdyz se nemuze rozhodnout mezi dvema moznostma voli bud obe nebo zadnou? ja, ja, ja...

tak si tu jen lezim a tise funim... a premyslim, jak nejlepe nalozit se svym nerozvaznym zivotem :)