aneb na každýho jednou dojde ... a tak i mně poprvé v životě něco ukradli...
Jistě mohla bych tu zdlouhavě popsat, jak mi v Barceloně při spěšném přesunu směr letiště v metru ukradli peněženku (peníze, doklady, kartu, antikoncepci... však znáte velikost mojí (bývalé, bůůů) peněženky), jak jsem kartu za 15 minut zablokovala (a přesto z ní byla vybrána značná suma pěnez), jak jsem volala na ambasádu a tam mi neřekli vůbec nic, jak za mě drahá maminka v praze běhala po bankách a úřadech, jak si občanku ani řidičák nemůžete nechat vystavit v zahraničí (moment, nemělo se teď zas něco volit?), jak mělo letadlo zpoždění, jak jsme asi třičtvrtě hodiny čekali na kufry... ale to by asi nebylo příliš zajímavé a ani nové...
Místo toho bych Vám ráda pověděla, jak jsem šla na policii.
Epizoda první
Vzhledem k tomu, že jediná kloudná informace, co mi byla sdělena slečnou z ambasády byl fakt, že mám zajít co nejdřív na policii a krádež nahlásit, rozhodla jsem se tak učinit co nejdřív po příletu. Zašla jsem ještě s kufrem na první policejní stanici, co jsem potkala (dobře, ne tak úplně, zeptala jsem se telefonicky spolubydlící), tam se na mě mladík usmál, vyslechl mě, podal mi papírek s telefonním číslem a řekl, že se to musí ohlásit telefonicky a že to můžu udělat anglicky. Ufff. Zavolala jsem a byla přepojena na anglicky hovořící operátorku, ta se cíleně ptala (jakoby znala mojí peněženku, asi tam takhle volá kde kdo) a během 10 minut to bylo (nicméně zkuste si vyhláskovat Česká Spořitelna, když to nevidíte napsaný)... zeptala se, kde bydlím a sdělila mi jméno nejbližsí policejní stanice... a tam, že to budou mít, vytisknou, já zkontroluji a podepíši... a otvírací doba, táži se já (bylo už skoro 21)... 24 hodin denně... aha, thank you very much.
Epizoda druhá
Došla jsem domů, nechala kufr v pokoji, a zapla počítač, abych zkontrolovala napáchané škody... byly nemalé, nutno říci. Značně deprimovaná jsem se vydala hledat policejní stanici... když jsem ji nakonec našla (hledat na náměstí podle čísel je vždycky děs... prosím vás nevíte, kde je tady policie? támhle, jak stojí ty policejní vozy...), vešla jsem dovnitř, objasnila situaci a posadila se "támhle" a čekala až mě zavolají. Na to, že tam nebyla ani noha jsem čekala asi docela dlouho... ovšem čekání příjemně ubíhalo, protože se kolem pohybovalo spoustu extrémně dobře vypadajících španělů v uniformách (škoda, že si tam člověk nemůže občas jít jen tak sednout :D). Pak vyšel ven sympatický policista, kouknul na mě, zeptal se Kristina?, přikývla jsem a vešli jsme. Nejdřív se zeptal, jestli mluvím španělsky, tak jsem řekla, že trochu a že angličtina by byla lepší, tak se usmál pokrčil rameny a řekl, že to bývá ve španělsku trochu problém (a dále jsme hovořili španělsky). Po krátké rozpravě typu "co se stalo" (ten madrid to je hruza-to bylo v barcelone-aha, ale v madridu se taky hodne krade-v praze vic *dávajíc k dobru článek ohledně kapsářů*-aha, tak tos mi sebrala veškerou motivaci tam jet-nene, praha je moc krásná), přinesl vytištěný protokol a požádal mě, abych to zkontrolovala (zejména jméno, nechybí tam písmeno? ne, *podávajíc pas* tak se opravdu jmenuji, v čechách máme rádi souhlásky, úsměvy na všech frontách). Sděluje mi, že abych mohla do oznámení přidat fakt, ze mi byly ukradeny peníze z účtu musím dodat výpis z banky, ale že to není vůbec problém, že se udělá "ampliatoria" až to budu mít. Poděkuji a odcházím.
Epizoda třetí (zatím poslední)
Následujícího dne, vyzbrojena výpisem z banky, jsem se opět v nočních hodinách (to abych se vyhnula davům) vydala na policii. Cesta trvala celkem asi hodinu (běžně asi 15 min)... nejdřív pršelo málo, pak víc a pak lilo a tak jsem čekala po cestě, abych nedorazila jako miss mokré tričko (dobře, neměla jsem bílou), nicméně stejně jsem nakonec vypadala jak zmoklá slepice. Zapsala jsem se na vrátnici a zkušeně se jala čekat (a okukovat). Tentokrát byla přede mnou jedna osoba, po chvilce vešla dovnitř a v zápětí vyšel policista v civilu a říkal, že budu bohužel muset ještě chvíli počkat, ale že mě pak zavezou domů autem. Řekla jsem, že to není nutné, že můžu jet metrem a on upřesnil, že ne policejním autem, ale obyčejným (zřejmě si myslel, že se bojím, aby to nevypadalo divně... nicméně mně představa, že bych jela v policejním voze, připadala vážně kůl :D)... pak zas zašel a po chvíli čekání (kterou jsem opět strávila pozorováním extrémně dobře vypadajících uniformovanejch kluků vopálenejch) jsem byla na řadě. Atmosféra byla opět velmi příjemná/přátelská, konverzace taktéž, navíc mi byla pochválena má španělština (dokonce ze dvou stran *ego boost*). Po sepsání všeho se mě ještě jednou zeptal, jestli opravdu nepotřebuji odvoz... řekla jsem, že ne, pěkně poděkovala, popřála dobrou noc a odešla.
Abych to shrnula...
Jistě mohla bych tu zdlouhavě popsat, jak mi v Barceloně při spěšném přesunu směr letiště v metru ukradli peněženku (peníze, doklady, kartu, antikoncepci... však znáte velikost mojí (bývalé, bůůů) peněženky), jak jsem kartu za 15 minut zablokovala (a přesto z ní byla vybrána značná suma pěnez), jak jsem volala na ambasádu a tam mi neřekli vůbec nic, jak za mě drahá maminka v praze běhala po bankách a úřadech, jak si občanku ani řidičák nemůžete nechat vystavit v zahraničí (moment, nemělo se teď zas něco volit?), jak mělo letadlo zpoždění, jak jsme asi třičtvrtě hodiny čekali na kufry... ale to by asi nebylo příliš zajímavé a ani nové...
Místo toho bych Vám ráda pověděla, jak jsem šla na policii.
Epizoda první
Vzhledem k tomu, že jediná kloudná informace, co mi byla sdělena slečnou z ambasády byl fakt, že mám zajít co nejdřív na policii a krádež nahlásit, rozhodla jsem se tak učinit co nejdřív po příletu. Zašla jsem ještě s kufrem na první policejní stanici, co jsem potkala (dobře, ne tak úplně, zeptala jsem se telefonicky spolubydlící), tam se na mě mladík usmál, vyslechl mě, podal mi papírek s telefonním číslem a řekl, že se to musí ohlásit telefonicky a že to můžu udělat anglicky. Ufff. Zavolala jsem a byla přepojena na anglicky hovořící operátorku, ta se cíleně ptala (jakoby znala mojí peněženku, asi tam takhle volá kde kdo) a během 10 minut to bylo (nicméně zkuste si vyhláskovat Česká Spořitelna, když to nevidíte napsaný)... zeptala se, kde bydlím a sdělila mi jméno nejbližsí policejní stanice... a tam, že to budou mít, vytisknou, já zkontroluji a podepíši... a otvírací doba, táži se já (bylo už skoro 21)... 24 hodin denně... aha, thank you very much.
Epizoda druhá
Došla jsem domů, nechala kufr v pokoji, a zapla počítač, abych zkontrolovala napáchané škody... byly nemalé, nutno říci. Značně deprimovaná jsem se vydala hledat policejní stanici... když jsem ji nakonec našla (hledat na náměstí podle čísel je vždycky děs... prosím vás nevíte, kde je tady policie? támhle, jak stojí ty policejní vozy...), vešla jsem dovnitř, objasnila situaci a posadila se "támhle" a čekala až mě zavolají. Na to, že tam nebyla ani noha jsem čekala asi docela dlouho... ovšem čekání příjemně ubíhalo, protože se kolem pohybovalo spoustu extrémně dobře vypadajících španělů v uniformách (škoda, že si tam člověk nemůže občas jít jen tak sednout :D). Pak vyšel ven sympatický policista, kouknul na mě, zeptal se Kristina?, přikývla jsem a vešli jsme. Nejdřív se zeptal, jestli mluvím španělsky, tak jsem řekla, že trochu a že angličtina by byla lepší, tak se usmál pokrčil rameny a řekl, že to bývá ve španělsku trochu problém (a dále jsme hovořili španělsky). Po krátké rozpravě typu "co se stalo" (ten madrid to je hruza-to bylo v barcelone-aha, ale v madridu se taky hodne krade-v praze vic *dávajíc k dobru článek ohledně kapsářů*-aha, tak tos mi sebrala veškerou motivaci tam jet-nene, praha je moc krásná), přinesl vytištěný protokol a požádal mě, abych to zkontrolovala (zejména jméno, nechybí tam písmeno? ne, *podávajíc pas* tak se opravdu jmenuji, v čechách máme rádi souhlásky, úsměvy na všech frontách). Sděluje mi, že abych mohla do oznámení přidat fakt, ze mi byly ukradeny peníze z účtu musím dodat výpis z banky, ale že to není vůbec problém, že se udělá "ampliatoria" až to budu mít. Poděkuji a odcházím.
Epizoda třetí (zatím poslední)
Následujícího dne, vyzbrojena výpisem z banky, jsem se opět v nočních hodinách (to abych se vyhnula davům) vydala na policii. Cesta trvala celkem asi hodinu (běžně asi 15 min)... nejdřív pršelo málo, pak víc a pak lilo a tak jsem čekala po cestě, abych nedorazila jako miss mokré tričko (dobře, neměla jsem bílou), nicméně stejně jsem nakonec vypadala jak zmoklá slepice. Zapsala jsem se na vrátnici a zkušeně se jala čekat (a okukovat). Tentokrát byla přede mnou jedna osoba, po chvilce vešla dovnitř a v zápětí vyšel policista v civilu a říkal, že budu bohužel muset ještě chvíli počkat, ale že mě pak zavezou domů autem. Řekla jsem, že to není nutné, že můžu jet metrem a on upřesnil, že ne policejním autem, ale obyčejným (zřejmě si myslel, že se bojím, aby to nevypadalo divně... nicméně mně představa, že bych jela v policejním voze, připadala vážně kůl :D)... pak zas zašel a po chvíli čekání (kterou jsem opět strávila pozorováním extrémně dobře vypadajících uniformovanejch kluků vopálenejch) jsem byla na řadě. Atmosféra byla opět velmi příjemná/přátelská, konverzace taktéž, navíc mi byla pochválena má španělština (dokonce ze dvou stran *ego boost*). Po sepsání všeho se mě ještě jednou zeptal, jestli opravdu nepotřebuji odvoz... řekla jsem, že ne, pěkně poděkovala, popřála dobrou noc a odešla.
Abych to shrnula...
- Návštěva místní policie pro mě byla opravdu pozitivním překvapením (počínaje funkčním ohlášením přes telefon a konče důstojným a milým jednáním).
- V ohlašovací místnosti byla většina policistů v civilu (a zřetelně jsem viděla, že jeden z nich měl jeans diesel :-D).
- Místní policisti vypadaj zatraceně dobře!
- Pokud podáte ohlášení přes telefon, budete obslouženi přednostně (to jen pro případ, že by to četl někdo komu by se to mohlo hodit)
- Lépe chodit v noci (já byla jednou asi ve 22 a jednou o půlnoci), vyhnete se tak davům... jeden kamarád mi říkal, že s nějakými zahraničními studenty byl jednou na policii od 15 do 22 (ale asi to bylo taky proto, že byli někde v centru, kde mají i někoho kdo mluví anglicky), takže další rada zní...
- ...ozbrojte se španělštinou (základy postačí, zvládla jsem to i já ;))
No comments:
Post a Comment