aneb ze vcera na dnesek jsem spala bez par minut 14 hodin a zdalo se mi, ze umru...
kdyz jsem to cely napsala, tak se celej firefox zasekl a muzu zacit znova... grrrrr
Kdyby me Sigmund Freud znal, jiste by nejdriv zaplesal a pak asi spachal sebevrazdu. Sny se mi zdaji denne (jako kazdemu), sve sny si casto pamatuji (nekdy po omezenou dobu, nekdy jen casti) a me sny nejsou prijemne. Tak co se mi to zdalo dneska...
Sli jsme s nejakou divkou a chlapcem (duskovyraz) na vylet. Ve snu jsem je znala, ale ted je nedokazu k nikomu priradit. Vysli jsme na nejakou vez, protoze jsme potrebovali prejit 'na druhou stranu'. Vez byla ve vysce 10 km a kolem okolo nebylo vubec nic (o logice tohohle netreba uvazovat), jen vzduch a lavka na druhe strane. Ta sla vodorovne, nemela zadne podpory, jen tak se vznasela ve vzduchu. Mostek pres ktery jsme meli prejit, byl sice kovovy, ale 'pricne sprusle', co mely slouzit jako podlaha byly asi metr od sebe a po nimi nic a zabradli bylo asi 30 cm vysoke. Ja jsem se zavratemi prejit odmitla a tak jsme se rozhodli pro navrat. Najednou jsme vsak byli na kolech (jak se dostaly nahoru se me neptejte) a na zacatku cesty dolu nebyly schody, ale jakesi klopene zatacky, neco jako tobogan, ale s podstatne nizsimi okraji. Trochu jsme se nad tim podivili, ale jinak se dolu nedalo. Moji spolucestovnici se vydali na cestu prvni a ja po nich. Prvni zatacku, ktera mela okraj skutecne nizky jsem tesne vybrala, druha zatacka mela okraj vyssi a asi ve dvou tretinach zacinal "ochranny plot" (tvorilo to tam takovej tunel). Nicmene tesne pred plotem jsem vylitla i s kolem. Koukla jsem na sve pratele, usmala se, zamavala a poslala "vzdusny polibek". Bylo mi trochu smutno, ze uz je nikdy neuvidim. Ne, neprobehl mi pred ocima cely zivot, litovala jsem, ze jsem nikdy nezkusila skok s padakem, protoze let vzduchem se mi libil. Potom uz jsem jen doufala, ze pad nebude moc bolet a premyslela, jak bych se mela natocit, abych toho docilila. Pak bylo na par vterin temno. Najednou jsem mluvila s mami, vypdala prekvapene a rekla mi, ze jsem prece zemrela uz pred 10 lety. Nemohla me videt, nikdo me nemohl videt. Jen babicka a kdyz se me dotkla, mohli me videt i ostatni. Popovidala jsem si s prateli a s rodinou a pak jsem zase mluvila s mami. Povidaly jsme si, ale z niceho nic me uz neslysela. Nikdo me neslysel. Mluvila jsem na ne, ale nikdo me neslysel. Nechapala jsem proc, a vysvetleni bylo, ze jsem predtim byla v radiu, kde byl se mnou veden rozhovor (jak to bylo mozny, kdyz jsem mluvila s prateli a tak, nevim) a kdyz interview skoncilo, uz me zas nemohlo byt slyset. Ani jsem nemohla mami dopovedet to, co jsem chtela.
Tak to je ono.
tady je jakesi vytvarne ztvraneni cele situace v gimpu, neni to zadnej picasso, ale pro ilustraci to snad postaci...
kdyz jsem to cely napsala, tak se celej firefox zasekl a muzu zacit znova... grrrrr
Kdyby me Sigmund Freud znal, jiste by nejdriv zaplesal a pak asi spachal sebevrazdu. Sny se mi zdaji denne (jako kazdemu), sve sny si casto pamatuji (nekdy po omezenou dobu, nekdy jen casti) a me sny nejsou prijemne. Tak co se mi to zdalo dneska...
Sli jsme s nejakou divkou a chlapcem (duskovyraz) na vylet. Ve snu jsem je znala, ale ted je nedokazu k nikomu priradit. Vysli jsme na nejakou vez, protoze jsme potrebovali prejit 'na druhou stranu'. Vez byla ve vysce 10 km a kolem okolo nebylo vubec nic (o logice tohohle netreba uvazovat), jen vzduch a lavka na druhe strane. Ta sla vodorovne, nemela zadne podpory, jen tak se vznasela ve vzduchu. Mostek pres ktery jsme meli prejit, byl sice kovovy, ale 'pricne sprusle', co mely slouzit jako podlaha byly asi metr od sebe a po nimi nic a zabradli bylo asi 30 cm vysoke. Ja jsem se zavratemi prejit odmitla a tak jsme se rozhodli pro navrat. Najednou jsme vsak byli na kolech (jak se dostaly nahoru se me neptejte) a na zacatku cesty dolu nebyly schody, ale jakesi klopene zatacky, neco jako tobogan, ale s podstatne nizsimi okraji. Trochu jsme se nad tim podivili, ale jinak se dolu nedalo. Moji spolucestovnici se vydali na cestu prvni a ja po nich. Prvni zatacku, ktera mela okraj skutecne nizky jsem tesne vybrala, druha zatacka mela okraj vyssi a asi ve dvou tretinach zacinal "ochranny plot" (tvorilo to tam takovej tunel). Nicmene tesne pred plotem jsem vylitla i s kolem. Koukla jsem na sve pratele, usmala se, zamavala a poslala "vzdusny polibek". Bylo mi trochu smutno, ze uz je nikdy neuvidim. Ne, neprobehl mi pred ocima cely zivot, litovala jsem, ze jsem nikdy nezkusila skok s padakem, protoze let vzduchem se mi libil. Potom uz jsem jen doufala, ze pad nebude moc bolet a premyslela, jak bych se mela natocit, abych toho docilila. Pak bylo na par vterin temno. Najednou jsem mluvila s mami, vypdala prekvapene a rekla mi, ze jsem prece zemrela uz pred 10 lety. Nemohla me videt, nikdo me nemohl videt. Jen babicka a kdyz se me dotkla, mohli me videt i ostatni. Popovidala jsem si s prateli a s rodinou a pak jsem zase mluvila s mami. Povidaly jsme si, ale z niceho nic me uz neslysela. Nikdo me neslysel. Mluvila jsem na ne, ale nikdo me neslysel. Nechapala jsem proc, a vysvetleni bylo, ze jsem predtim byla v radiu, kde byl se mnou veden rozhovor (jak to bylo mozny, kdyz jsem mluvila s prateli a tak, nevim) a kdyz interview skoncilo, uz me zas nemohlo byt slyset. Ani jsem nemohla mami dopovedet to, co jsem chtela.
Tak to je ono.
tady je jakesi vytvarne ztvraneni cele situace v gimpu, neni to zadnej picasso, ale pro ilustraci to snad postaci...
Pak se mi jeste zdalo neco o aute z autopujcovny a jak jsme parkovali v cinsky restauraci a nezplatili za parkoviste, a jak nas pak za to cinani chteli zabit, jak jsme utikali oknem a sli zpatky do pucovny, kde bylo vsechno prazdny, bez nabytku, jen v jedny mistnosti mluvil zaznamnik a bylo to cely desne zmateny a depresivni a moc presne si to nepamatuju.
Sny o tom, ze musim prejit pres rozpadly most a mam zavrate, a padam dolu se mi zdaji s jistou pravidelnosti. Nekdy se mi dokoce zda, ze most je uplne tesne nad vodou, ale ja se stejne bojim prejit. Posledne se mi vlastne taky zdalo, ze jsem byla ve stavu bez tize ve vytahu, tocila jsem se hlavou dollu a tak, divne bylo, ze stav beztize pusobil jen na me a na nikho jinyho ne.
No, tak takhle ja travim noci, litam po vsech certech...
2 comments:
:)) Já ti docela závidim, že si ty sny pamatuješ takhle podrobně. To u mě je spíš výjimka, když si aspoň část zapamatuju. Spíš vim, jakej z toho, co se mi zdálo, mam pocit, než abych si pamatoval děj.
A nakreslit něco ze sna, to je neuvěřitelný. *THUMBS UP* Já si třeba vzpomínam, že se mi nedávno v jednom snu líbila jedna písnička (a byla mi v něm dokonce povědomá!), ale zapamatovat si melodii ze snu, to fakt nedokážu. :)
Ta část od "Potom uz jsem jen doufala" až do konce působí docela hororově. Z toho by se určitě dal natočit působivej psychologickej thriller. I když já ani nevim, jestli by sen šel natočit ... protože ten je spíš takovej pocitovej, neohraničenej ...
Já jsem si tohle přečet a šel hned koukat na nějakej film, co dávali. Byl dost alternativní (i na mě! :), všude kolem tma, tak jsem nevěděl, jestli se mi to taky jen nezdá, co vidim. :) Do toho se táta ze svýho pokoje zeptal "Je tu někdo?", což normálně nedělá. No, zajímává atmosféra. :)
P. S. Teď koukam, že tam máte docela teplo ... včera snad ještě bylo 11, teď hned 28? (Nebo jsem se koukal pokaždý v jinou denní dobu?)
hehe, já původně myslela, že jsi spala 14 minut a že to schéma je nějakej tvůj úkol do školy, kvůli kterýmu jsi bděla! :-D
Post a Comment