nakupni...

sobota byla poklidna a bylo krasne... rozhodla jsem se po trech tydnech vyjit do ulic a prozkoumat mistni obchody. plan nemohl byt jasnejsi: vyjit z domu a pesky dojit do centra (tedy z bodu A do bodu B) a po ceste si koupit vecerni obuv (coz se zahy ukazalo jako zasadni problem, viz later) + eventuelne neco dalsiho na sebe.


jdu si takhle along bravo murillo (coz je takova vetsi ulice, co ma spoustu obchodu) a najednou me prasti pres nos typicka rybi vune/zapach. Ha, rikam si a vzapeti zjistuji, ze jsem vedle jakehosi trhu, kouknu vzhuru: Merdcado de maravillas.. "taaak tohle je to o cem nam vypraveli na kurzu spanelstiny, nevypada to tak velky"... bylo to velky, bylo to senza... stanky s ovocem, pecivem, zeleninou, rybami, masem, syry... a mezitim vsim davy lidi a vsudypritomna vune morskych plodu... lide ochutnavali, postavali, cekali (nejvetsi fronta byla u stanku s kurecim masem) a nakupovali ... ja nenakupovala nic, jen jsem zirala a obcas nervozne vytahla fotak...
(a ted prijde to stare a otrepane)... proc neni v praze zadnej trh, co by za neco stal?

Pokracovala jsem dale smer jih a cas od casu vlezla do obchodu s obuvi jen proto, abych se ujistila, ze boty cislo 41 (natoz pak 42) bohuzel nemaji (dokonce ani u Bati) a vyslouzila si nekolik nechapavych pohledu... kdyz jsem se pak ptala holek tady v kancelari/skole, jestli nahodou nevi, dozvedela jsem se treba, ze je tu jeden francouzskej obchod s botama a tam, ze by to mohli mit... jak se ten obchod jmenuje... no, prece Bata... uvedla jsem vse na pravou miru a povzdechla :)

Dalsi nakupni poznatky jen bodove:

• fialova je definitivne jeste porad modni (a i ja podlehla a koupila si par fialovych hadriku)
• leggings dtto
  
• kdo nema dlouhy baggy svetr (neboli jersei (cti: chersej)) s velkym limcem jako by nebyl (teda ted jeste ne, ale az prijde cas)
• boty pro sezonu podzim/zima jsou fakt divny
  
• v nekterych obchodech maji na cenovkach dve ceny - jednu pro portugalsko a spanelsko, druhou pro francii a nemecko... rozdil? tak asi 4-5 euro na artiklu za 20 (a to se vyplati!). byt nemkou ci francouzkou, tak me to zrejme pobouri (asi tak jako ceny v kc a eurech v prazskych obchodech), ale takhle... :)
  

mañana...

aneb... V ramci prizpusobovani se na mistni zpusob zivota, jsem svuj prvni post z Madridu nalezite odkladala :)

Bylo to ponekud sentimentalni, presne po trech letech zase odjet.

Ovsem uz na letisti jsem pochopila, ze sentiment neni na miste. Po te, co jsem doma provedla cviceni na vaze a vzpirani kufru vice nez malokrat a srazila jeho vahu na prijatelnych 21 kg, byla jsem v zasade spokojena... jedine, co trochu narusovalo tuto spokojenost byla obava, ze by mohli zvazit me prirucni zavazadlo (ja ho radsi nevazila)... nicmene, to prece nikdy nedelaj, takze... Ve standardnim dvouhodinovem predstihu jsem se jala pristoupit k okynku s napisem Check in. Na obrazovce nad hlavou kysele se tvarici slecny jsem se docetla, ze muj kufr mohl klidne jeste dve kila pribrat (ubohe pyzamko a monton tilek, ktere jsem nechala doma).
Obavy ohledne prirucniho zavazadla se vsak bohuzel neukazaly byt liche. Slecna se usecnym pohledem podivala na kufrik a rekla, ze ho musi zvazit, protoze vypada trochu velky. Sundala jsem brasnu "s laptopem" (ktera vazila urcite prinejmensim 5 kg) a s ocekavanim polozila kufr na vahu... prvotnich 16kg se pozdeji ustalilo na 15,5... slecna vykulila oci a ja se taky tvarila prekvapene. Netreba jiste pripominat, ze limit pro carry on zavazadla je 10 kg. Slecna se tvarila kysele a ja, ze premyslim... Ponekud neochotne jsem navrhla, ze muzu neco presunout do velkeho kufru (neochotne proto, ze kufr byl dokonale zabalen do balici folie). Slecna se bez zmeny vyrazu otocila na vedle stojici "nadrizenou" a suse oznamila, ze 'tady slecna ma prirucni zavazadlo, co vazi 15 kilo' a co ze ma jako delat. Dama se pousmala a rekla, ze to je precejen trochu moc, ale ze by nebylo fer me obtezovat, kdyz ma let stejne hodinu zpozdeni (mind you, bylo to 2 hodiny pred planovanym odletem), ale at alespon neco vyndam, at kufr nevypada tak tucne...
Vybavena palubni letenkou jsem chvili chodila po letisti s teniskami a dvema pary jeans v ruce (mimo kufru a brasny, prirozene). Pak jsem vse vratila do kufriku, prosla kontrolou a posadila se ke gate C7, jak indikovala letenka. Informacni obrazovky na letisti neindikovaly nic, o gate odletu zaryte mlcely. Postupne se zacali trousit spanele, a vsichni (felt like) se me ptali jestli je tohla to spravne misto do Madridu (asi vypadam spanelsky). Doufam, ze jo, odpovidala jsem svoji naprosto dokonalou (ehm ehm) spanelstinou a dodala, ze mi ale rekli, ze budeme mit aspon hodinu zpozdeni. Kdyz nastala hodina puvodne planovaneho odjezdu a v okoli nebyl nikdo responsable a tabule o cisle gate stale mlcely a tvrdily pouze ze let je on time, davy zacaly nervozne preslapovat (ze by to rekli jen me)? Skoro to tak vypadalo.
Hodina zpozdeni se ukazala spise jako dve.
V prijemne teplem podvecernim Madridu jsem se ja + 40 kg vydala hledat svuj budouci/soucasny domov. Bylo to narocnejsi nez se zprvu zdalo (fyzicky, nikoli dusevne), a to zejmena proto, ze jsem (mylne) predpokladala, ze dum c. 41 bude naproti (nebo alespon velmi blizko) domu c. 42.
Ale vse dobre dopadlo a ja po boji nasedla do vytahu, vitezne zmackla cislo 7 a jela vzhuru novemu domovu a novym dobrodruztvim, ale o tom zase mañana...