Motto:
KRYTON: Pánové, myslím, že to mám. Náš nepřítel není tam venku. Je s námi v Kosmiku. Náš nepřítel je ukryt v hlavě pana Rimmera.
KOCOUR: (Nadšen) Dobrý plán. Tak mu uřízneme hlavu a všechno bude v pohodě
(Červený trpaslík, Epizoda 27, Psychoteror)
Spousta lidí doma (a ostatně i tady) se mě ptá, jak se mi tu líbí. Na to neexistuje jednoduchá odpověď. A co hůř – na to neexistuje ŽÁDNÁ smysluplná odpověď. Protože to, jestli se mi někde líbí či nelíbí, závisí čistě jen na lidech. To je jako s prací – můžete mít užasnou práci, která vás sama o sobě baví, vysokej plat, atp., ale pokud jsou vaši kolegové nebo šéf idioti, nebude se vám tam nejspíš líbit. No a tak to vypadá, že stačí odpovědět na otázku, zda jsou tu všichni idioti a mám odpověď na to, jestli se mi tu líbí...
Dobře – odpověď je ne, lidi jsou tu milí a přátelští – dalo by se říct, že víc než doma.
A tak kde je teda ten problém? Proč nemůžu říct, že se mi tu líbí a proč mám vlastně pocit, že se mi tu spíš nelíbí?
Ne, není to jídlo ani pivo, na který si s takovou oblibou „stěžuju“. Není to ani tím, že Milwaukee je odporná díra po granátu bez lidí, což je další oblíbenou větou. Není to dokonce ani tím, že musím dělat spoustu úkolů a štve mě to... ne, nic z toho. To jen tak říkám, abych vypadala, že trpím :-D. A proč teda opravdu „trpím“?
Problém je v mojí hlavě. Problém je v tom, že jsem zvyklá mluvit, a to hodně (ano, nezavřu ústa jak je den dlouhej). A tady prostě není s kým, a dokonce ani není o čem... vlastně možná by bylo, ale moje jazykové schpnosti nedosahují takových výšin, aby to co říkám dávalo smysl. Navíc říct sebemenší historku vyžaduje ještě spoustu vysvětlování okolo, takže i kdyby náhodou ta historka byla předtím vtipná, tak pak už nebude ani náhodou. Navíc je „znásilněna“ mojí chabou angličtinou... A tak se nechci ztrapnit, a tak radši nic neříkám. Takže vypadám jako neuvěřitelně tiché a nudné děvče (TICHÉ, no věřili byste tomu???). A tak jsem celý dni „sama“ a jedinou mojí komunikační činností je ICQ, AIM nebo skype (za což vám všem moc děkuju), což mě ovšem ne zcela uspokojuje.
Chybí mi povídání si ve škole o přestávkách (a případně i o hodině), chybí mi stěžování si na profesory, či naopak jejich chvála (zejména Jitka a Milan... no a samozřejmě Matěj a Lenka... a další), chybí mi kolektivní nervozita před písemkou, chybí mi štouchání se pod stolem při písemce a pozorování lidí okolo, jak se snaží něco opsat (ano, opravdu mi chybí podvádění, tak jsem zvrhlá). Chybí mi čmáraní neslušných a nesmyslných obrázků do cizích sešitů, chybí mi hraní šibenice... chybí mi Eliška spící na Milanovi (ale no tak... jako na pružnosti, pochopitelně) a chybí mi pocit, že se můžu z přednášky kdykoli zvednout a odejít (i když – kolikrát jsem to udělala v Praze – jednou, dvakrát (ale ten pocit...)? Mmch. Eli, stejně si myslím, že jsme z Jitky odešly dvakrát a ne že ne J). Chybí mi Vanda, která se pořád usmívá, i když já bych se v jejím případě nesmála, chybí mi Mirka se svým střízlivým pohledem na svět, chybí mi Eliška se svým vášnivým pohledem na svět.
Chtěla bych si v sobotu večer zajít někam na drink nebo na kafe, jen tak si pokecat a pobavit se... ale nějak není s kým. Možná se teď ptáte, jak často tohle dělám doma? Dooobrá otázka, asi ne moc často, ale aspoň mám pořád tu možnost a myslím, že v 90 % případů bych našla nějakou příjemnou, milou osobu, která by se mnou někam šla a byl by to 100% fine večer.
A tak se mi po vás stýská a chtěla bych vám poděkovat za to, že na mě myslíte a aspoň na chvilku mě vytahujete z reality. Moc na vás myslím!
(Snad zapomenu na co nejmíň lidí):
Děkuju:
Mamince – za to, že se mnou pravidelně komunikuje, že zcela a úplně sponzoruje můj pobyt tady, že i když je trochu v depresi, dá se s ní mluvit a že je pořád duchem mladá...
Tatínkovi – za to, že mě informuje o máminejch kulinářskejch úspěších (uh, to je slovo), že dbá na moje studijní výsledky a pravidelně se mě ptá, jestli byly nějaký jedničky...
Filipovi – za to, že mě nechává napokoji a neřiká mi wiggles a nefackuje mě na dálku:-D
Tetě – za to, že na mě myslí a hlavně za to, že mi včera úplně nečekaně zavolala, což mě ohromně potěšilo
Babičce a dědovi a celýmu zbytku rodiny – za to, že na mě myslí (a taky ještě Davidovi za to, jak úspěšně se protlouká školou, která ma v názvu slovo „fyzikální“ a není to matfyz – máš můj obdiv!)
Adámkovi – za to, že to se mnou vydržel tak dlouho a za to, že mě celý dni neúnavně baví přes icq (i přesto, že mě to někdy dovede vytočit), že o mě vždycky s láskou pečuje, když je mi špatně a myslí na mě
Pétě, svý nejlepší kamarádce – za to, že si i přes svůj nabitej studijní program našla chvilku a zašla se mnou na kafe, za to, že se s ní vždycky úžasně bavím, za to, že pobyt s ní mi prodloužil život už asi o sto let (nemusíte se bát, stejně prej spáchám sbevraždu :-D), že je to asi jediná osoba na světě, která mě ještě nikdy nenaštvala, že je krásná, mladá inteligentní a neuvěřitelně vtipná (něco jako já :-D) - a navíc skoro blondýna. Za to, že s ní sdílím názory na Poláky a církev :-D Za to, že zůstává stále svá, ochotná provádět různý blbosti a navíc stále stejná od tý doby, co jsem ji poznala a hlavně za všechnu tu legraci, co jsme si spolu užily!
Tomáškovi – za to, že se umí tak pěkně tvářit, když se s Péťou nacházíme uprostřed záchvatu smíchu na nějakém naprosto důstojném místě ;), za to, že je inteligentní a můžu se na něj s čímkoli obrátit a dočkám se pomoci a za to, že je pořád svůj („do prdele, kurva, komár“ – vzpomínáme!)
Milušce, kterou znám už nějakej ten pátek – za to, že nikdy nepřestaneme uvažovat, co budeme vyvádět až budeme bohatý, za to, že se ještě nikam napřestěhovala a tak mám zdroj kvalitní zábavy neustále pár metrů od dveří. Za všechny ty večery strávený vykecáváním mezi dveřma, za všech těch 21 a něco let (pár pátků už to bude...), co ji znám. A za to, že už začala trénovat na vzornou manželku (=internal=) ;)
Elišce, která se právě nachází v Edinburghu a tak si připadá nejspíš podobně jako já– za to, že je vždycky jiná než ostatní, za to, že je inteligentní až hrůza a za to, že se můžeme vždycky dobře pohádat na některé z témat „žena horník“/“zoo“ (a případně i něco dalšího). Za to, že mám někdy pocit, že se mě snaží vytočit do nepříčetna jen aby dodala mýmu životu víc emocí. Za to, že je ochotná jít se mnou prakticky do „čehokoliv“ (např. do CADu s Kopřivovou) a za to, že se nebojí říct, co si myslí (nikdy nezapomenu na výraz petra havláska poté, cos mu objasnila, že je sračka a proč;)), za to, že je mi vždycky ochotná poradit se školou a za to, že je tak pilná a nechala mě opisovat svý úkoly z jitky. A hlavně za to, že je skvělá!
Mirce – za to, že je vždycky taková klidná, za to, že je přirozeně inteligentní, za to, že si vedle mě sedla na první hodině ve škole (no a nebo já vedle ní? Nekvinda, myslim, viď?). A především, za to, jak je skrytě a téměř nečekaně vtipná – věř mi, ty tvoje vtípky mě vždycky naprosto a úplně dostanou J
Vandě, o kterou se někdy strachuju víc než je zdrávo – za to, že se směje i když by neměla J - doufám, že ve škole všechno v pohodě a nic neodkládáš.
Blance, kterou mám ráda i přesto, že je to naprosto cáklá matfyzačka a dokáže mě svejma otázkama vydeptat na nejvyšší možnou míru – za to, že se vždycky ptá na to na co by se ostatní jen chtěli zeptat, za to, že na některejch přednáškách je ona tou jedinou osobou, která dává pozor... a za to, že je s ní legrace.
Kamilovi, kterej byl příliš dobrej na to, než aby se zahodil a jel podlejzat francouzům (kteří ho ošklivě odmítli s tím, že je moc „mladej“) ;) – za to, že se vždycky snaží všechno pochopit a taky když to chápe tak ochotně vysvětlit.
Petrovi Mácovi, kterej se nám na rok usadil v Cardiffu a kterej se jmenuje jako přípravek na podporu libida – za to, že je naprostej protipól Elišky, za to, jak má některý informace dřív než ostatní a někdy! je dokonce předá dál, za to, že se někdy svěří i s drbama ze školy (aneb kdo s kým, jak a proč... a hlavně co z toho) a za to, že „Scientific research has shown that Maca increases male and female libido.“ :-D (check it out http://www.maca.co.uk/index.php)
Olušce, která toho zcestovala a zažila o hodně víc než já a učí se všemožným roztodivným jazykům – za to, že je pořád skoro stejná, jako když jsme spolu seděly (v lavici... abyste si nemysleli), za to, že je ochotná se se mnou na dálku přes icq opíjet, i když je to z časových důvodů technicky neproveditelný a za to, že mě její blog vždycky pobaví a rozesměje (a navíc je i edukativní).
Honzovi, Vitaně a Zdenkovi, který jsem takhle nekorektně zahrnula do jedné kategorie – za to, že na mě občas myslí a občas se ozvou a zeptaj se jak se mám, za to, že vytrvale píšou do blogu a já se u toho pak náramně bavím a navíc ještě občas zanechaj koment (a ještě speciálně vitaně za zacyklenou řetezovku a speciálně honzovi, za to, že mi hned 24. psal smsku, jestli jsem v pořádku dorazila)
Dušanovi – Filutovi, kterýho si ze školy pamatuju jen jako „toho zarostlýho pošuka z (doplň řadovou číslovku o dvě větší než byla v tý době řadová číslovka naší třídy, dle vzoru – kristinka v 6.A a dušan tedy "8.") M“ – za to, že se u jeho blogu vždycky upřímně zasměju, i když ho vůbec neznám
Štěpánovi, kterýho jsem viděla jen jednou a tak ho vlastně taky vůbec neznám, ale přesto se zdá, že některé prožitky z Milwaukee máme společné – za to, že mě neustále baví svým „milostným“ životem a tak si připadám jako vtažena do telenovely ze života, což je poměrně veselá záležitost (teda aspoň pro mě), za to, že je vtipnej, ochotně odpovídal na všechny moje zvídavý dotazy ohledně toho, jak to tady vypadá a za to, že mi nabídl, že za mě zaplatí sevis, když se mi nechtělo platit kartou přes net (neboj, všechno si pamatuju ;))
Markovi (ano, dokonce i jemu), kterej je úchylnej matfyzák nyní na felu a navíc inteligentnější než já, což mě vnitřně žere (hehe) – za to, že je s ním občas (překvapivě) docela legrace a že je ochoten mi poradit když potřebuju a taky za to, že se s ním (překvapivě) dá docela dobře mluvit.
A tak ještě děkuju všem dalším přátelům, včetně těch pár co mám tady – za všechno, co jsme spolu kdy prožili, za to móře srandy, za srazy a za pomoc. Kujuuuu!
No, ehm... snad jsem na nikoho nezapomněla – kdyby jo, tak se omlouvám, nebyl to úmysl. Nebo taky jestli jsem u někoho z vás zapomněla vyjmenovat nějaká pozitiva... kdybych to totiž měla vyjmenovat všechno, musela bych tu sedět tak milionkrát dýl.
You scored as Suicide. Your death will be suicide. What more can I say? Fact: Suicide is a permanent solution to a temporary problem. If you want to know hwo you will commit suicide, take a look at your second highest percentage on the bar graphs.
Takze asi spacham sebevrazdu bombou :-D |
